Terapie

Nikdo se o mě nezajímá Možná znáte ten pocit, že se o vás nikdo nezajímá. Že jste sami, že nikomu na vás nezáleží. Možná vám nikdo nezavolá, a kdybyste zmizeli ze světa, trvalo by dlouho, než by si toho vůbec někdo všiml. Tyto pocity jsou velmi těžké, bolest jde doslova z duše. Mohou vás provázet odjakživa, nebo se objevit nečekaně v průběhu života. Najednou je život smutný, šedý a vy už nevidíte cestu ven. A mluvit o tom s někým? Nechceme „otravovat“, nechceme být přítěží… a tak se ještě více uzavíráme do sebe. Nikdo se o mě nezajímá: S jakými pocity se to často pojí? Nevidím smysl života Nikdo mě nevnímá Nikam nepatřím Nikdo mě nemůže opravdu milovat Nejsem dost, nestojím za to Chci někam odejít, najít se Nebo naopak vyhledávání společnosti, byť i cizích lidí Testování lidí, zda „zůstanou“ Hluboká osamělost i ve společnosti lidí Nízká energie, únava, apatie, letargie Neustálá potřeba dokazovat svou hodnotu Člověk touží po blízkosti, ale zároveň se jí bojí. „Nejhorší pocit osamělosti je ten, když nejsi sám, ale cítíš, že se o tebe nikdo nezajímá.“ Proč se to děje? Pocit, že nikdo se o mě nezajímá, většinou nevzniká v dospělosti. Je to stará bolest, hluboce zakořeněný program, který si v sobě neseme už z dětství.   Jako děti jsme absolutně odkázáni na blízkost, přijetí a bezpečí. A když se nám jich nedostane v dostatečné míře — ne proto, že by nás rodiče neměli rádi, ale proto, že sami nevěděli, jak na to, nebo si vůbec neuvědomovali, že nás nevnímají — dětská mysl si to vysvětlí po svém:   Asi nejsem důležitý. Nemám hodnotu. Musím být ticho, abych nebyl na obtíž. Náš mozek si tyto staré emoce uložil jako nezpracované pocity/zážitky. Jako děti jsme neměli kapacitu je zpracovat. A když přijde něco, co je připomene, tělo reaguje přesně tak, jako kdysi:   stáhne se uzavře se přestane důvěřovat aktivuje bolest, která kdysi nebyla zpracována A proto je ta reakce tak silná. Reagujeme jako děti v těle dospělého člověka. „Současná bolest je vždy jen ozvěna, která zbyla z bolesti minulosti.“ – Eckhart Tolle Případ z terapie: Hluboký pocit nepřijetí Přišla ke mně klientka se silnými pocity osamělosti. Říkala, že nikdo se o ni nezajímá, i když měla kolem sebe spoustu přátel. Na druhé straně se u ní ukazovala jakási závislost na lidech – nenaplněný pocit přijetí a lásky. Ve vztahu nevěřila, že ji partner může opravdu milovat takovou, jaká je. Nevydržela na jednom místě a při krizích měla silné nutkání utéct někam pryč, alespoň na čas. Klid, který měla doma, byl pro ni až příliš. Měla pocit, že se nic neděje, že jí život utíká mezi prsty. V regresní terapii se ukázal hluboký pocit nepřijetí otcem. Klientka řekla větu, která přesně vystihla její vnitřní svět: „Jak mě může někdo cizí přijímat takovou, jaká jsem, když mě nedokázal přijímat a vnímat vlastní otec?“ Bylo to velmi silné uvědomění.   Když byla dítě, otec na ni přesouval zodpovědnost za péči o rodinu už ve velmi nízkém věku. Byla přetížená, bez podpory, stále „nedostatečná“. Otec byl sám přetížený a nezvládal to – emoce neuměl projevovat, i když ji uvnitř miloval. Nevnímal její potřeby jako dítěte a doma vytvářel mimořádně toxické prostředí.   Po zpracování starých emocí pocit osamělosti zmizel. Klientka si mimo jiné uvědomila, že ten klid, který měla nyní doma, pro ni nebyl bezpečný. Její dětské „bezpečí“ byl totiž chaos – protože tak to měla kdysi. Proto jí dnešní klid připadal prázdný a až nepříjemný. Přestala mít potřebu utíkat a hledat smysl života někde daleko, tam venku. Dnes se cítí milovaná, vyrovnaná a dokáže opravdu důvěřovat jiným lidem. Jak dál? Pokud se i vy dlouhodobě potýkáte s pocitem osamělosti a máte podezření, že za ním stojí nezpracovaná bolest z dětství, neváhejte a napište mi.   Regresní terapie je velmi účinný nástroj pro práci s programy z rané minulosti. Pomáhá nám bezpečně vystopovat původ těchto starých emocí a definitivně je uvolnit. Je skutečně možné přetnout starý kruh a cítit se konečně svobodně. – Kontakt   Pokud vás zajímá, jakým způsobem nás nezpracované programy z dětství ovládají i v dospělosti, můžete si přečíst hlubší informace na Psychologie.cz. ←Zpět na seznam článků

Toxické vztahy a manipulace: Jak poznat toxický vztah? Mnoho lidí žije dlouhodobě v toxickém vztahu, často ani netušíc, že se nachází v nezdravém a manipulativním prostředí. Pocit únavy, úzkosti nebo vnitřního napětí často přisuzují stresu, práci či „špatné náladě“ – ale skutečný důvod bývá skryt hlouběji: v samotném vztahu.   Toxické vztahy jsou zrádné právě tím, že se zpočátku nemusí jevit jako škodlivé. Často do nich vstupujeme proto, že jsme vyrůstali v prostředí, kde byl toxický vzorec považován za normu – například ve vztahu s rodiči nebo autoritami. Naše podvědomí si tento chaos později zaměňuje za „lásku“, protože ho zná. A co známe = to vnímáme jako bezpečné.   Náš mozek je naprogramovaný na přežití, ne na štěstí. A právě proto můžete zůstávat v destruktivním vztahu i tehdy, když vás to vnitřně ničí. Jak poznat toxický vztah? Objavte 6 varovných signálů manipulace a bolesti Chronický neklid nebo úzkost při partneroviStále jste ve střehu, dáváte si pozor na slova, abyste nevyvolali konflikt. Máte pocit, že se musíte neustále přizpůsobovat. Ztráta vlastního JÁPřestanete dělat věci, které vás dříve bavily. Přizpůsobujete se partnerovi natolik, že sami sebe přestáváte poznávat. Neustálé pochybnosti o soběZačínáte věřit, že jste „příliš citliví“, „nedostateční“ nebo „blázniví“ – zejména kvůli gaslightingu a manipulaci. Omlouvání chování partnera„Má jen těžké období…“ „On je vlastně hodný, jen je ve stresu.“ Hledáte výmluvy pro jeho opakované zraňující chování. Psychické vyčerpáníI když se nehádáte každý den, žijete ve stálém napětí. Tělo je neustále ve střehu – jako by čekalo, kdy něco „vybuchne“. Sociální izolacePostupně ztrácíte kontakt s blízkými. Partner vás od nich odděluje – žárlivostí, výčitkami nebo manipulací. Často k tomu vede i příliš brzký sňatek nebo společné závazky, které podporují závislost. „Pokud musíš neustále bojovat o svůj klid, nejsi na správném místě.“ Proč přitahuji toxického partnera? Nastavení, která vedou k toxickým vztahům Pokud si kladete otázku: „Proč právě já?“, odpověď je ve vašem vnitřním nastavení – které často pochází ještě z dětství. Toxičtí lidé si intuitivně vybírají ty, kteří mají určitá slabá místa. Ta si s sebou neseme roky – v domnění, že jsou součástí naší povahy. Ale tohle nejste vy, i když to tak může působit. Mezi nejčastější „nastavení“ patří: Nízké nebo nestabilní sebevědomíStále se podceňujete, hledáte potvrzení zvenčí a máte potřebu dokazovat svou hodnotu. Pomáháte i tam, kde vás o to nikdo nežádá. Naučená submisivitaBojíte se konfliktů, potlačujete své potřeby, nechcete být „na obtíž“. Emoční závislostZůstáváte i přes bolest, protože máte strach z opuštění, samoty nebo nepřijetí. Převzatá přesvědčení a identityNapříklad: „Musím se snažit, aby si mě někdo vážil“, „Jsem komplikovaný/á“, „Nikdo mě nebude opravdu milovat.“➡️ To nejste vy. To jsou jen programy, které vám někdo v minulosti „nainstaloval“. Přehnaná empatie a soucitSoucítíte s druhými, i když vám ubližují. Berete na sebe odpovědnost za jejich chování, ale k sobě jste tvrdí. To vše je důsledkem toho, že naše emoce a potřeby nebyly v dětství brány vážně. Často jsme byli součástí hádek rodičů, nebo naše hodnota nebyla autoritami potvrzena.   V dětství jsme se přizpůsobili tomu, co bylo nutné, abychom si udrželi lásku, bezpečí nebo alespoň trochu klidu. Možná jsme se naučili mlčet, ustupovat, být „hodní“ nebo se neozývat, když nám bylo ubližováno. A tak vznikla vnitřní nastavení, která nám kdysi pomáhala přežít – ale dnes nás drží v bolestivých toxických vztazích.   Toxičtí partneři často kombinují manipulaci s chvilkami laskavosti, což v nás vytváří emoční závislost. Více o tomto cyklu si můžete přečíst v článku odborníka na vztahy na webu: Psychology Today (v AJ). „Láska neznamená, že musíte trpět. Láska vás má léčit, ne ničit.“ Toxické vztahy a regresní terapie Co dělat, když si uvědomíte, že žijete v toxickém vztahu? Pokud si uvědomujete, že žijete v toxickém vztahu, ale ještě nejste připraveni odejít – je to naprosto v pořádku. Každý dozrává ke svému rozhodnutí jinak. Důležité je, že to začínáte vidět.   Pokud se přesto toužíte posunout a cítit se lépe, můžete vyzkoušet regresní terapii. Tu nejvíce doporučuji právě lidem, kteří žijí v toxických vztazích. Je velmi účinná, protože jde přímo ke kořeni nastavení, která nás do těchto vztahů opakovaně vedou.   Vliv terapie na život se slovy jen těžko popisuje – ale když se změní vaše vnitřní vzorce, začne se měnit i vaše realita. Věci, které vás roky tížily, se najednou rozplynou. A vy si konečně začnete dovolovat život, ve kterém už není nutné jen přežívat… ale můžete skutečně žít. „Pokud někdo opakovaně přehlíží tvé hranice, nerespektuje tvé pocity nebo tě znejisťuje – není to láska. Je to manipulace.“ Pokud se vás tento článek dotkl nebo jste se v něm poznali, neváhejte mě kontaktovat.   Toxické vztahy řeším v terapii velmi často a mám s tímto tématem bohaté zkušenosti. Možná vám pomohu podívat se na vaši situaci z jiného úhlu – v bezpečí a bez posuzování. →Kontakt ←Zpěť na seznam článků

Karmické vztahy Karmické vztahy mají v tomto období větší podporu k očištění. Karnické vztahy se mohou se podobat vztahům se spřízněnými dušemi. Spřízněné duše nám také mohou přinést tvrdou lekci, pokud je to to, co potřebujeme pro svůj vývoj. Rozdíl je však v tom, že záměr takových vztahů je spíše léčivý než karmicky vyrovnávací. Někdy se tyto dva typy prolínají – karmické vazby můžeme mít i se spřízněnými dušemi.   Chci se však zaměřit čistě na karmické vztahy. Právě teď mnohé z nich končí – nejčastěji jde o závislé vazby v různých podobách. Dalším typem jsou vztahy, kde někdo někoho „přivedl ze světa“ a mezi nimi je těžká a dosud neuvolněná karma. Tento život přináší možnost tyto vztahy pochopit, narovnat a uzdravit.   Tomu často předchází velká bolest, ale i hluboké pochopení, které nás dokáže posunout na zcela novou úroveň vědomí.   Karmické vztahy se mohou objevit v partnerství, v rodině, ale i „náhodně“ – zkrátka v každém spojení, kde cítíme nevyřešenost či silné pouto. Je důležité je umět rozpoznat. Karmické vztahy často nesou některé z následujících znaků: Ve vztahu cítíte něco nedořešeného, co potřebujete zpracovat a pochopit. Osoba na vás vyvíjí tlak, ale uvnitř cítíte, že vám něco nesedí, přestože vás přitahuje. Vztah je emočně vypjatý nebo dramatický. Opakují se stejné vzorce, motáte se v kruhu. Tento vztah vás zasáhl silněji než jiné. Jste na něm závislí a těžko se odpoutáváte. Jako by osud chtěl, abyste se znovu a znovu potkávali. Po jeho ukončení zažíváte výrazný osobnostní nebo duchovní růst. „Některé vztahy nejsou od toho, aby trvaly navždy, ale aby nás probudily.“ – Jeff Brown Jak si mohu pomoci – a může mi v tom pomoci regresní terapie? Uvědomte si lekci: Pokuste se pochopit, co si z tohoto vztahu máte odnést. Může to být lekce o sebelásce, odpuštění, trpělivosti nebo nastavování hranic. Nezadržujte emoce: Dopřejte si prostor na zpracování toho, co cítíte, místo snahy vše hned „spravit“. Přijměte, že vztah může skončit: Karmické vztahy často končí, když si obě strany splní svou lekci. Je důležité nechat je odejít, jakmile splní svůj účel. Hledejte rovnováhu: Zaměřte se na nalezení vnitřní stability mimo tento vztah. Pokud si sami nedokážete pomoci nebo cítíte, že problém sahá hlouběji, než kam dohlédnete vědomím, regresní terapie je pro to jako stvořená. Pomůže vám najít jádro problému a pročistit ho. „Ti, kdo nám nejvíce ublížili, jsou často duše, které nám z lásky nastavily zrcadlo.“ – staré duchovní učení Karmické vztahy – Příběh z terapie Mezi množstvím příběhů jsem si záměrně vybrala takový, který je trochu jiný, než na jaké jsme zvyklí – a kde je vazba z minulých časů přítomná velmi zřetelně.   Klientka přijala práci v rodině s dobrým platem, ale navzdory milým zaměstnavatelům cítila vůči manželce silný odpor a nenávist. Tento pocit byl tak intenzivní, že se rozhodla pochopit jeho kořeny.   V rámci terapie jsme se zaměřily na minulé životy, kde se ukázalo, že mezi nimi existovalo karmické pouto. Ve dvou životech tato žena zasáhla do jejího osudu tak, že klientka přišla o život. V prvním případě byla nespravedlivě odsouzena na smrt, protože odmítla účast v intrikách této ženy. Ve druhém životě jako léčitelka nabídla radu, která byla nepochopena a vedla k další tragédii.   Terapie klientce pomohla tyto události pochopit, uvolnit emocionální zátěž a odpustit. Zjistila také, že tato žena se dnes věnuje charitativní činnosti.Po terapii klientka pocítila obrovskou úlevu, osvobodila se od strachu z vlastních duchovních schopností a přestala se obávat odsouzení za to, kým je. Získala pocit svobody a vnitřního klidu. Poznali jste u sebe v živote, že máte s někým karmický vztah a chcete si to vyřešit? Napište mi – Kontakt „Milovat duši neznamená souhlasit s jejími činy, ale uznat její světlo – i když ho zatím nevidí ani ona sama.“ – neznámý autor ←Zpět na seznam článků

Proč my ženy na sebe a svůj výkon tlačíme? Tlak na výkon a jeho vliv na naše životy My ženy jsme fascinující stvoření. Máme v sobě sílu zvládnout práci za tři, starat se o domácnost, věnovat se rodině a zároveň být oporou pro ostatní. A přesto dokážeme mít pocit, že je to málo. Už od dětství nás učili podávat výkon. „Musíš se dobře učit, jinak z tebe nic nebude.“ „Práci si musíš udržet, protože doba je těžká.“ „Nestěžuj si, jiní to mají ještě horší.“   Takové věty jsme slýchaly ze všech stran. Viděly jsme to i u našich matek a babiček, které zvládly všechno – často bez jakékoli podpory. Tento model jsme převzaly. Naše hodnota se odvíjí od podávání výkonu.   Tento výkon často očekáváme i od ostatních. A pokud někdo nepodává stejný výkon, máme tendenci ho soudit. Jaký to může mít dopad na nás? Pod tímto neustálým tlakem však dříve či později dochází k vyhoření. Ocitáme se v bodě, kdy si uvědomíme, že se celý život za něčím honíme – a přitom nejsme tam, kde bychom chtěly být. Zjišťujeme, že nejsme šťastné, nevnímáme krásu kolem sebe – východ slunce, zpěv ptáků ani tiché chvíle s rodinou. Často už ani manželství nemá hlubší smysl a drží ho pohromadě jen děti.   Jaký to může mít dopad na naše děti? Děti přebírají naše vzorce chování. Pokud vidí, že se věčně honíme a jsme vystresované, převezmou stejné nastavení. Nebyl původ našeho snažení náhodou také ten, že jsme chtěly dát našim dětem lepší život? Proč jsme na sebe vzaly taková nastavení a žijeme podle nich? „Ženy jsou neustále vystavovány tlaku být silné, úspěšné a dokonale organizované, ale ve skutečnosti je to právě jejich lidskost a zranitelnost, co je činí silnými.“ Máme možnost to změnit   Dnešní doba nám nabízí možnosti, o jakých se našim předkům ani nesnilo. Můžeme si vybrat práci, která nás baví, cestovat, studovat, rozvíjet se a můžeme si dovolit mít i finanční zázemí. V dětech nemusíme vytvářet další obavy, ale můžeme jim pomoci rozvíjet jejich vlastní potenciál – bez podmínek a tlaku na výkon.   Pokud změníme staré vzorce myšlení, začneme měnit i své okolí. Dovolme si žít jinak. Svět je plný příležitostí, stačí se jim otevřít a přijmout je. Nemusíme být dokonalé, stačí být samy sebou. V tom spočívá skutečná síla.   Tak si to dovolme. Dovolme si štěstí, pohodu a radost. Protože to, co dnes dáme sobě, předáme i svým dětem. „Život není o dokonalosti, ale o svobodě být tím, kým skutečně jsme.“ Proč my ženy tlačíme na sebe a svůj výkon? – Příběh z terapie Klientka přišla s problémem, že se nedokáže uvolnit a naplno prožívat štěstí. Přestože dosáhla vysoké pracovní pozice, byla finančně zajištěná a vychovala dvě děti, stále měla pocit, že se musí neustále za něčím hnát a všechno plánovat, aby všechno stíhala.   Byla přetížená, v práci dostávala stále více úkolů a ani doma necítila pochopení. Vůbec si neuvědomovala, že je úplně vyčerpaná. Její vnitřní nastavení jí nedovolovalo „dovolit si to cítit“. Klientka už dříve začala pracovat na svém osobním rozvoji, což jí velmi pomohlo, ale vědomým snažením nemohla překonat určité překážky.   Na sezeních jsme se zaměřili na programy, které se se ženami v její rodině táhly celé generace. Ze strany mužů byl navíc kladen důraz na výkon, aby se člověk necítil bezcenný pro společnost. Tyto vzorce se v jejím životě projevovaly jako nekonečný kolotoč velkých výzev a množství drobných problémů, které se neustále odněkud vynořovaly.   Tyto vzorce jsme na sezeních zpracovali. Klientce postupně začaly ubývat úkoly a problémy, které jí předtím zabíraly celý den. Velké výzvy se jí časem podařilo vyřešit a nové se konečně přestaly objevovat. V práci si stanovila hranice a zmírnila tempo. V jejím životě se objevily nové možnosti. Najednou měla více času na sebe a budování svého snu. Dovolila si odpočívat, což bylo pro ni dříve nepředstavitelné.   Z klientky se stala sebevědomá, zářivá žena s množstvím nových nápadů do budoucna, které nyní realizuje. Čas od času se na sezeních i nadále setkáváme a řešíme další témata, která život přináší. Jsem vděčná, že jsem mohla být součástí této proměny a rozvoje jedné úžasné ženy.   Pokud i vy cítíte, že na sebe neustále tlačíte a máte pocit, že není čas zpomalit, kontaktujte mě. Společně najdeme cestu, jak se osvobodit od tlaku na výkon a začít žít podle vlastních pravidel. – Kontakt ←Zpět na seznam článků

Syndrom pomocníka – Jak role zachránce ovlivňuje náš život Co je syndrom pomocníka? Syndrom pomocníka se nejčastěji vyskytuje v pomáhajících profesích nebo v profesích, kde je nutné být denně v kontaktu s lidmi. Role „útěšitele“ nebo „záchrance“ (podle knihy Pozitivní inteligence od S. Schamine) se však může projevovat i v běžném životě. Asi každý z nás se v životě setkal s člověkem, který byl vždy ochotný pomoci, poradit a nikdy neřekl „ne“. V dnešní době je krásné potkat takového člověka.   Ale kde leží hranice, kdy člověk jedná nezištně a kdy si ani neuvědomuje, že jeho chování vychází z nějakého nesprávného nastavení? Kolikrát se stalo, že takový člověk onemocněl nebo opustil tento svět v poměrně mladém věku, a okolí to považovalo za nespravedlivé? Proč se syndrom pomocníka objevuje? Lidé se „syndromem pomocníka“ jednají s pocitem skutečného úmyslu pomoci. Cítí se tím spokojení a naplnění.   Nemají pocit, že by dělali něco špatně. Ve skutečnosti se ale snaží uzdravit svou vlastní duši prostřednictvím pomoci. Často měli těžké dětství, byli ponižováni nebo museli neustále bojovat o pozornost a lásku rodičů.   Takoví lidé obvykle nemají dostatek sebeúcty, pevné hranice a jsou snadno manipulovatelní. Neumí si říct o své potřeby a často si je ani neuvědomují. „Pomoc, kterou nabízíte, by neměla stát vaše duševní zdraví. Láska k druhým nezačíná obětí, ale láskou k sobě.“ — Lori Deschene Negativní důsledky role zachránce Pokud pomoc vychází z nezdravého základu, často jde o nevědomou snahu získat uznání, lásku nebo pocit moci. „Záchrance“ se vyhýbá vlastním myšlenkám a problémům, přičemž věří, že jeho obětavost ho činí nedotknutelným. Postupně se však ostatní stávají na něm závislí, místo aby se naučili zvládat svůj život sami.   Časem začne „záchrance“ pociťovat napětí, vnitřní agresi a očekává, že by měl dostat něco zpět, co nedostává. Často pokračuje v pomoci na úkor sebe sama, až dokud nepřijde fyzická nebo psychická ne-moc. To krásně vyjadřuje přísloví: „Za dobrotu na žebrotu.“ „Když neustále zachraňujete jiné, dáváte jim jasnou zprávu, že nevěříte v jejich schopnost zvládnout věci samostatně.“ — Melody Beattie V okamžiku, kdy na nezdravém základu někomu pomůžeme, přebíráme odpovědnost za jeho život na sebe. Odebíráme mu svobodu a možnost vybudovat si vlastní sílu a dělat vlastní rozhodnutí. I když je těžké vidět někoho blízkého padat, věčné zachraňování pouze oddálí pád – a právě pád může být klíčovým krokem k růstu.   Věřme druhým, že to v životě zvládnou, že jsou toho schopní, a neberme jim tuto šanci. „Pomáhat s láskou, bez odsuzování a očekávání, znamená vidět krásu v každé bytosti. Skutečná pomoc přichází ze srdce, které nepožaduje nic zpět.“ Případ z terapie: Jak syndrom pomocníka uvlyvnil život klientky Na terapii přišla 40letá žena pracující ve zdravotnictví, která se cítila na konci svých sil. Hlavním problémem byl její dospělý syn, kterého vychovávala sama. Neustále ho zachraňovala z problémů, což ji zcela vyčerpalo. Syn jí opakovaně sliboval, že si najde práci a změní se, ale nikdy to nesplnil. Žena byla zklamaná a frustrovaná. Nevěděla, jak tuto situaci vyřešit, ale cítila, že takto dál už nemůže žít.   V rozhovoru si uvědomila, že jde o rodinný vzorec – stejné chování zažívaly ženy v jejich rodě po celé generace. Tento vzorec bral dětem svobodu žít podle sebe a odpoutat se od rodičů zdravým způsobem. V tomto případě jsem zvolila prenatální regresní techniku.   O pár týdnů později mi klientka napsala, že pocítila změny. Vnitřně si nastavila hranice pro sebe i pro syna. Začala pomáhat jen tehdy, když chtěla. Její pocit zodpovědnosti za všechno a všechny zmizel. Přehodnotila také svůj přístup v práci, přestala se přetěžovat a být stále tou ochotnou.   Klientka přestala syna kárat a vyvíjet na něj tlak, čímž mu vrátila svobodu. Uvědomila si, že brzdila nejen jeho, ale i sebe. Syn si krátce na to našel práci a odstěhoval se do vlastního bytu. Dnes se pravidelně setkávají, ale do života si už nezasahují. Jejich vztah naplnilo porozumění a zdravá podpora. Klientka pochopila rodinné vzorce, které ovlivňovaly ji i jejího syna. Nyní si nachází nové aktivity a těší se na to, co jí život přinese.   Takto může regresní terapie rozsvítit světlo v něčím životě. Pokud se v tomto příběhu poznáváte, možná je čas podívat se do svého nitra. Terapie vám může pomoct pochopit kořeny tohoto chování a vrátit vám vnitřní sílu. Napište mi –  Kontakt   ← Zpět na výpis článků

Rodiče a odpuštění Rodiče, jejich činy a naše odpuštění Určitě každý z nás zná někoho, kdo měl těžké dětství, zažil nepřijetí nebo vyrůstal v nestabilní rodině plné konfliktů či chladu. Jistě jsme si všimli i vlivu takového prostředí na budoucí život člověka a jeho schopnost navazovat vztahy, důvěřovat, nebo se realizovat ve světě.   Někteří lidé se v životě najdou, vnitřně dozrají a uplatní, jiní se dlouhodobě pohybují na spodní hranici společnosti, uvíznou v bludném kruhu viny, závislostí nebo pocitu méněcennosti.   Je to jako v příběhu o dvou bratrech, kteří vyrůstali v rozvrácené rodině. Z jednoho se stane úspěšný podnikatel, který žije vědomý život, a druhý se propadne do závislostí, ztracený ve své bolesti, bez jasných životních cílů.   Když se nad tím zamyslíme, vidíme, že jeden z nich se rozhodl převzít zodpovědnost a tvořit svůj život vědomě, zatímco druhý zůstal v roli oběti, která za své neštěstí viní okolí, minulost i celý svět.   Naše osobní příběhy mohou být velmi odlišné, a často jsou hluboce bolestivé. Naše vnitřní dítě může nést stará zranění, pocity opuštěnosti, nedostatku lásky nebo bezpečí. Přesto platí, že naše zážitky z dětství zásadně ovlivňují náš další dospělý život – to, jak vnímáme sami sebe, jak milujeme, jak reagujeme na stres a jak dokážeme důvěřovat druhým i sobě. Dokážeme rodičům odpustit? Věřte, že každý rodič dělá pro nás jen to nejlepší, co dokáže. Rodiče nás milovali jen tak, jak byli oni milováni a vychovali většinou tak, jak byli oni vychováni.   Ne každý rodič dostal ve svém dětství lásku či podporu, a proto ji možná nedokáže projevit ani nám.   V minulých generacích se bohužel skrývá spousta bolesti a málokdo jako dítě dostal od rodičů to, co skutečně potřeboval.   I když nemáme vlastní děti, očištění bolestí předchozích generací má smysl pro náš i jejich duchovní vývoj. Naše duše žijí dál. „My jsme ta generace, která dokáže vyléčit sebe a celý svůj rod. Jsme začátek nové kapitoly, generace změny Co se děje, když svoje rodiče odmítáme? Odmítáním rodičů odmítáme sami sebe – svou krev, své kořeny, svůj rod. Zavřením srdce před těmi, skrze které jsme přišli na svět, si často nevědomě zavíráme přístup k vlastní životní síle. Tato vnitřní blokace se pak promítá do vztahů, důvěry, tvořivosti i schopnosti najít své místo ve světě.   Téma rodiče a odpuštění je hluboké a často velmi citlivé. Pro naše vnitřní zrání je ale klíčové právě odpustit. Pro naše vnitřní zrání je klíčové odpustit. Neznamená to zapomenout nebo znovu navazovat vztah, pokud je toxický. Znamená to převzít zodpovědnost za své emoce, přijmout minulost a uvolnit se z pout bolesti. Odpustit znamená dozrát a osvobodit se.   Když začneme léčit svá vnitřní zranění, často se proměňuje i energie mezi námi a našimi rodiči. Naše vnitřní změna je jako světlo – tiché, ale silné. Osvětluje cestu nejen nám, ale i těm, které jsme dříve odmítali. A právě tam začíná skutečné uzdravení. „Jsme ti, kteří mohou zastavit kruh bolesti a přinést uzdravení.“ Rodiče a odpuštění: Může mi pomoct regresní terapie? Ano. V regresní terapii dochází k hlubokému pochopení našich rodičů a nastavení celého rodu. Otevírá se nám náhled na celou situaci. Pochopíme jejich cestu, vnímání života a jsme s láskou schopni pochopit chyby, kterých se dopustili oni a generace před nimi.   Ukážou se nám odpovědi na otázky, které nás trápí. Můžeme začít jiným způsobem vnímat i náš duševní vývoj a proč jsme se narodili právě těmto rodičům.   Regresní terapie nám pomůže vyčistit rodové zátěže a nastavení. Dokáže nám pomoci přetnout jednou provždy generační traumata a vyčistit nastavení rodu. Rodiče a odpuštění se stávají nástrojem pro uzdravení celé rodiny. Nezáleží na tom, jestli naši rodiče a jejich předkové ještě žijí, nebo ne. Jsme propojeni – duševně, myslí i energeticky. My jsme mostem mezi minulostí a budoucností. Tvořme budoucnost svobody a lásky. Pokud vás téma rodiče a odpuštění oslovilo a cítíte, že je čas uzdravit vztah k vlastním kořenům, jste na správné cestě. Někdy stačí jen první krok – sdílení, otázka, nebo touha pochopit víc. Napište mi, ráda vás podpořím – Kontakt ← Zpět na výpis článků

Narcismus Setkali jste se už s narcismem? Nejste sami. Téma narcismu se v posledních letech dostala do povědomí mnoha lidí. Asi neznám nikoho ve svém okolí, kdo by se s tímto tématem nesetkal nebo kdo by nezažil narcismus na vlastní kůži, u blízkých známých, v rodině či v práci.   Na internetu existuje nespočetné množství informací věnovaných tomuto tématu. Všude se dozvíme, jak tito lidé fungují, jaké techniky používají, jak s nimi komunikovat, co můžeme dělat a čeho se máme vyvarovat. Dozvíme se, že se nemáme rádi, že sami sebe nestavíme na první místo, a dostaneme návody, co je třeba udělat, aby to jednou bylo dobré.   Moje osobní cesta k pochopení narcismu. O toto téma jsem se zajímala do hloubky. Chtěla jsem všechno pochopit a vnést logiku tam, kde na první pohled nic logického nebylo. Potřebovala jsem to tehdy pochopit pro sebe. Pro svůj pocit kontroly nad vlastním životem.   Po nějakou dobu jsem hltala všechno, co se týkalo narcismu. Došla jsem k pro mě uspokojivému pochopení těchto lidí a celého systému jejich fungování a technik. Dá se narcistovi pomoci? A ne, není možné jim nijak pomoci ani je vyléčit! Nesnažte se o to, protože se zamotáte do jejich pasti a zbytečně ztratíte cennou energii. „Když si uvědomíme, že vše, co potřebujeme, je v nás, osvobodíme se od všech forem vnější manipulace.“ Byron Katie Dostupné rady, jak se z těchto vztahů můžeme sami dostat, jsou sice nápomocné a vedou nás k pochopení určitých souvislostí, ale to nestačí. Alespoň mně osobně to nestačilo. V takovém vztahu jde o čas, protože čím déle s takovým člověkem žijeme, tím nebezpečnější to je pro naše psychické i fyzické zdraví.   A víte co? Jít takhle krůček po krůčku, zkoušet komunikovat jinak, chovat se jinak a hledat svou ztracenou sebelásku je také neskutečně vyčerpávající. V takovém vztahu člověk nemá energii nazbyt, a často ani nemá sílu cokoli řešit. „Narcisté přesně vědí, jaké jsou vaše slabosti. Používají je, aby vás ovládali a manipulovali, přičemž se prezentují jako vaši spasitelé.“ – Shannon L. Alder Narcisté vždy podvědomě vycítí naše vnitřní nastavení. Znají nás lépe, než my známe sami sebe. Jejich taktiky budou fungovat, dokud se nezměníme uvnitř. Dokud nebudeme sílu, odvahu, sebelásku a sebevědomí vyzařovat přímo zevnitř. Buď se v takovém vztahu něco v nás zlomí a naše vnitřní nastavení se změní, nebo můžeme této změně jít naproti. Jak můžeme problém s narcismem skutečně řešit? Vztahy s osobami s narcistickou poruchou jsou pro nás neuvěřitelně náročné, zároveň nás však mohou posunout na vyšší úroveň vědomí. Pokud přitahujeme lidi s touto poruchou nebo jsme často obětí manipulace, pravděpodobně máme v sobě skrytá nastavení, o kterých ani nevíme, že existují.  Nejčastěji jde o programy, které se vytvářejí v dětství nebo i během dospívání. Na základě těchto programů se chováme tak, že jsme pro narcistu ideální obětí. Regresní terapie a narcizmus Dobrá zpráva je, že programy, které nás vedou do vztahů s narcisty, lze najít a odstranit. Techniky, které používám, jsou velmi účinné a podle mých zkušeností většina klientů pocítí tuto změnu téměř okamžitě. Terapie se pak ještě usazuje přibližně měsíc. Pokud jste ve vztahu nebo po rozchodu s narcistou, je možné, že budete řešit více témat, protože narcista z nás vytáhne vše, co bylo dlouho potlačované.   Po odstranění těchto programů se naše nitro začne měnit, naše nastavení se upravuje a my získáváme nový pohled na situaci i na svět. Lidé kolem nás se k nám začnou chovat jinak. Člověk se cítí lehčí a získává zpět svou ztracenou energii. Je to velké osvobození, protože jsme pak schopni snadněji čelit situacím, které nás mohou během řešení problémů s narcistickou osobou ještě potkat.   Pokud toto právě čteš, hledáš řešení a nebaví tě posouvat se po malých krůčcích, jsi na správném místě. Neváhej a napiš mi. Společně objevíme tvé nové, krásné JÁ a povedu tě na cestě k vytvoření tvé nové reality →Kontakt ← Zpět na seznam článků

Proč mě dokážou ostatní lidé ponížit? U některých lidí může být vnímání vlastní hodnoty založeno na očekávání okolí. V dětství mohly nastat situace, kdy jsme rodiči-autoritami nebyli přijímáni, pokud jsme nesplnili jejich požadavky. Nebo naopak nám dali lásku jen tehdy, když jsme jim vyhověli.   V takovém prostředí dítě ztrácí svou vlastní identitu a zakládá si na názorech okolí. V dospělosti dokonce vlastní názory přizpůsobí okolí, aby byly přijaty.   Někteří lidé jsou velmi citliví na kritiku a nevhodné chování vůči své osobě. Snadno se cítí ponížení nebo odsouzení. Jak to, že někdo dokáže jednou větou vyvolat pocity strachu, neschopnosti, viny nebo úplnou ztrátu naší hodnoty? Tyto pocity jsou pro nás nesmírně bolestivé a často se do takových situací můžeme dostávat opakovaně. Ponižování a naše potřeba být přijati Jsme autentičtí, nebo nosíme masku?   Víme, kdo opravdu jsme? Jsme autentičtí sami k sobě a k okolí? Nebo nosíme pomyslnou masku, v níž jsme takoví, jací chceme být viděni okolím? Nasazením takové masky před světem zapíráme sami sebe a vnitřně vzniká konflikt, protože každý touží být přijat ve své vlastní autentické identitě. „Nikdo vás nemůže přinutit cítit se méněcenným bez vašeho souhlasu.“ – Eleanor Rooseveltová Pokud potlačujeme vlastní identitu, ostatní nás můžou snadno ponížit Pokud nevíme, kdo opravdu jsme, nemáme nastavené ani hranice osobnosti. Může se nám stát, že vše v našem životě přizpůsobíme ostatním – naše názory, volný čas, přestaneme se věnovat sami sobě a vlastně už ani nevíme, co chceme, nebo co si myslíme.   A právě v takovém nastavení jsme zranitelní – ostatní nás mohou snadno manipulovat, ponižovat nebo znevažovat, protože neumíme pevně stát sami za sebou. Stáváme se závislými na okolí. Jak pomáhá terapie Terapie pomáhá pochopit, proč nás ostatní ponižují, kde se tyto vzorce v nás vytvořily a jak ovlivňují naše vztahy. Umožňuje nám uvolnit staré programy a znovu najít vnitřní sílu a hodnotu. Můžeme změnit své vlastní vyzařování – a lidé k nám pak přistupují jinak. Případ z praxe: Ponižování doma i v práci Na terapii přišla klientka, která se dlouhodobě cítila neviditelná a nedoceněná. Doma měla pocit, že je na všechno sama, v práci ji kolegyně nerespektovaly, ponižovaly a často zneužívaly její dobrosrdečnost. Přestože nikomu neublížila a snažila se všem vyhovět, cítila se jako terč nespravedlnosti. Toužila svůj život změnit – jen nevěděla, kde začít.   Tyto témata jsme postupně otevíraly během dvou setkání, protože bylo zřejmé, že na pozadí existuje více vrstev. Klientka vyrůstala v náročném rodinném prostředí, kde nebyla emočně přijímána. Ve škole navíc zažila šikanu, což její pocit izolace a méněcennosti ještě prohloubilo.   Během terapie se objevovaly silné myšlenkové vzorce jako: nestojím za nic“, „nikdo mě nechce“, „nepatřím nikam“, „jsem sama“,„nejsem dost dobrá“. Silný vliv na ni měla také slova její matky z období těhotenství, která v ní zanechala hlubokou stopu odmítnutí ještě před narozením.   Výsledek po terapii: návrat k sobě Po nějaké době se mi klientka ozvala. Začala si uvědomovat, co v životě sama chce, začala se o sebe starat a věnovat svým koníčkům, které dříve kvůli druhým lidem opustila.   Už umí říct „ne“ bez pocitu viny. Našla si novou práci a podporující kolektiv. Začala budovat zdravý vztah s manželem a jejich láska se prohloubila. Klientka se konečně umí postavit sama za sebe a nelpí na názorech ostatních. Vrátila se jí sebehodnota a lidé v jejím okolí na to začali reagovat – začali ji vnímat jinak. Byla veselá a plná energie, což mě velmi potěšilo.   Tento příběh ukazuje, že i když se ocitneme v bolestivých situacích, je možné najít cestu k pozitivní změně. S pomocí terapie se můžeme vrátit ke své autentické identitě – a žít naplněný, šťastnější život. Zaujímavý článek k tomuto tématu – Zrcadlení   Máte otázky, nebo se potřebujete poradit? Napište mi – Kontakt ← Zpět na seznam článků

Zrcadlení – Jak to vlastně je? Princip zrcadlení říká, že lidé a situace kolem nás odrážejí naše vlastní vnitřní stavy, emoce a myšlenky. Zrcadlení nám pomáhá najít v životě rovnováhu tím, že nám ukazuje nerovnováhu prostřednictvím okolí.   Automaticky nám jsou sympatičtí lidé, kteří jsou nám v něčem podobní. Když se však ocitneme v situacích, které v nás vyvolávají silné nepříjemné emoce, jako je hněv nebo strach, často to ukazuje na něco, co v nás není vyjasněné nebo vyřešené. Zároveň naše reakce na jiné lidi jsou indikátorem toho, jak se cítíme sami se sebou.   Přemýšleli jste někdy, proč se určité situace stále opakují? Nebo proč nás někteří lidé okamžitě fascinují, zatímco jiní vás neuvěřitelně dráždí? Tajemství spočívá v zrcadlení. Svět si tvoříme naším vnitřním nastavením. Realitu, kterou prožíváme, vytváříme sami – a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Co nám lidé a situace zrcadlí? Cítíme se ve své realitě dobře? Jsme šťastní? Reagujeme na okolí převážne pozitivně? Daří se nám plnit naše sny? Víme, co v našem životě chceme, a daří se nám tyto cíle realizovat? Pokud ano, je všechno v pořádku. Pokud však v životě cítíme bolest, hněv nebo se nám stále opakují stejné situace, problém je uvnitř nás, ne v okolí. To my prožíváme tyto emoce. Naše trápení nám nezpůsobují situace ani okolí, ale náš pohled na ně. Kdo cítí tyto emoce? Přece my. Máme moc tyto emoce změnit, nebo nás ovládají? Náš život se skládá z 10 procent z toho, co se nám stane, a z 90 procent z toho, jak na to zareagujeme. Naše reakce na události může určit, jak se budeme cítit.   Pokud nám například někdo neustále překračuje naše hranice nebo nás využívá, vyzařujeme něco, co ostatní lidé podvědomě vycítí. Může to být skrytá nízká sebeúcta, závislost na názorech druhých lidí a podobně. Když se nad tím hlouběji zamyslíme, dává nám to možnost prozkoumat, co za tím stojí. Zrcadlení jako dar Zrcadlení je klíčem k pochopení našeho postoje k životu. Když porozumíme zrcadlení, přinese nám to úlevu, že život není jen začarovaný kruh, ze kterého se nedá vystoupit, ale že máme možnost volby.   Tato skutečnost nás vede k osobní odpovědnosti za náš život a přináší nám svobodu. Jsme připraveni nést odpovědnost sami za sebe a nehledat chyby v okolnostech a lidech? Druhé lidi změnit neumíme, jejich život je jejich vlastní odpovědnost. Každý si může dovolit cítit se dobře. Prvním krokem je uvědomit si, kdy něco není v pořádku. Uvědomit si, co se děje, a co mi na tom vlastně vadí. Většinou je v nás zároveň jakýsi vnitřní konflikt.   Můžeme si položit tyto otázky a sami v sobě si na ně odpovědět: Jaké emoce ve mně tato situace/člověk vyvolává? Jaké myšlenky to ve mně vyvolává? Co se z této situace mohu naučit? Co mi to vlastně ukazuje?   Jak může  terapie pomoci? Terapie je nápomocná při poznávání sebe sama. Naučí nás vnímat, zastavit se, naslouchat svému nitru a intuici a najít vnitřní rovnováhu. Pomáhá odhalit původ našich postojů a učí nás pracovat na sobě. Pomáhá nám překonat naše vlastní obranné mechanismy, které nás často vedou k nečinnosti ve snaze o „ochranu“ zachování psychické pohody, která už dávno nemusí být pohodou. Máte dotazy nebo potřebujete poradit? Napište mi – Kontakt ← Zpět na seznam článků

Bušení srdce a obtížné dýchání: Když tělo mluví za duši Psychosomatika – neoddělitelné propojení těla a duše   Stává se, že po návštěvě lékaře uslyšíme: „Tohle je psychosomatický problém.“ Na některé takové problémy dostaneme léky, na jiné ne. Léky nám mohou pomoci s širokou škálou tělesných problémů, ale léčí pouze následek, ne příčinu stavu. Pokud se nevyléčí naše duše, fyzické problémy se mohou časem zhoršovat.   Psychosomatika jako samostatný vědní obor zkoumá propojení mezi tělem, duševním stavem, sociálním prostředím – a zpětně. Základem je celostní pohled na člověka a jeho životní příběh. Emoce hrají při psychosomatických onemocněních klíčovou roli – především úzkost, potlačený smutek nebo hněv. Nejčastější psychosomatická projevy Bolesti zad Různé kožní projevy Dýchací problémy jako astma, bronchitida… Vysoký nebo nízký krevní tlak Nachlazení Potravinové alergie Trávicí problémy „Největší chybou v léčbě nemocí je, že existují lékaři pro tělo a lékaři pro duši, přestože to obojí nelze oddělit.“ – Friedrich Nietzsche Příběh z terapie: Bušení srdce a úzkost Klientka přišla s tím, že běžné denní činnosti – třeba jít do práce – jí způsobují bušení srdce a těžké dýchání. Dlouhodobě brala léky na zpomalení srdečního tepu, ale nechápala, proč se to děje.   V náročných životních obdobích mozek často nerozlišuje, zda jsme skutečně ohrožení – nebo jen pod tlakem. Tělo reaguje stejně: vylučuje stresové hormony (kortizol, adrenalin, noradrenalin) a připravuje se na útěk nebo boj.   Odkud přichází panika? U každého má tato reakce jiný původ. Na podvědomé úrovni ale často existují hluboko zakořeněné vzorce, které spouští tělo automaticky. Při regresní terapii jsme u klientky objevili spouštěče v dětství – konkrétně pocity ohrožení, odmítnutí a nízké hodnoty v rodině. Strach z nepřijetí byl tak silný, že se časem proměnil v tělesné příznaky.   Tyto vnitřní programy jsme během terapie zpracovali a uvolnili.   Výsledek: Dýchá se jí opět volně Po několika týdnech mi klientka napsala, že bušení srdce i potíže s dýcháním zcela zmizely.Do práce chodí s lehkostí, radostí – a léky už nepotřebuje.     Zažíváte něco podobného? Pokud vás tento příběh oslovil nebo se u vás objevují podobné tělesné projevy bez zjevné příčiny, ozvěte se mi.Možná je řešení hlouběji, než se zdá. – Kontakt ← Zpět na seznam článků