Nikdo se o mě nezajímá
Možná znáte ten pocit, že se o vás nikdo nezajímá. Že jste sami, že nikomu na vás nezáleží. Možná vám nikdo nezavolá, a kdybyste zmizeli ze světa, trvalo by dlouho, než by si toho vůbec někdo všiml. Tyto pocity jsou velmi těžké, bolest jde doslova z duše. Mohou vás provázet odjakživa, nebo se objevit nečekaně v průběhu života.
Najednou je život smutný, šedý a vy už nevidíte cestu ven. A mluvit o tom s někým? Nechceme „otravovat“, nechceme být přítěží… a tak se ještě více uzavíráme do sebe.
Nikdo se o mě nezajímá: S jakými pocity se to často pojí?
Nevidím smysl života
Nikdo mě nevnímá
Nikam nepatřím
Nikdo mě nemůže opravdu milovat
Nejsem dost, nestojím za to
Chci někam odejít, najít se
Nebo naopak vyhledávání společnosti, byť i cizích lidí
Testování lidí, zda „zůstanou“
Hluboká osamělost i ve společnosti lidí
Nízká energie, únava, apatie, letargie
Neustálá potřeba dokazovat svou hodnotu
Člověk touží po blízkosti, ale zároveň se jí bojí.
„Nejhorší pocit osamělosti je ten, když nejsi sám, ale cítíš, že se o tebe nikdo nezajímá.“
Proč se to děje?
Pocit, že nikdo se o mě nezajímá, většinou nevzniká v dospělosti. Je to stará bolest, hluboce zakořeněný program, který si v sobě neseme už z dětství.
Jako děti jsme absolutně odkázáni na blízkost, přijetí a bezpečí. A když se nám jich nedostane v dostatečné míře — ne proto, že by nás rodiče neměli rádi, ale proto, že sami nevěděli, jak na to, nebo si vůbec neuvědomovali, že nás nevnímají — dětská mysl si to vysvětlí po svém:
Asi nejsem důležitý.
Nemám hodnotu.
Musím být ticho, abych nebyl na obtíž.
Náš mozek si tyto staré emoce uložil jako nezpracované pocity/zážitky. Jako děti jsme neměli kapacitu je zpracovat. A když přijde něco, co je připomene, tělo reaguje přesně tak, jako kdysi:
stáhne se
uzavře se
přestane důvěřovat
aktivuje bolest, která kdysi nebyla zpracována
A proto je ta reakce tak silná. Reagujeme jako děti v těle dospělého člověka.
„Současná bolest je vždy jen ozvěna, která zbyla z bolesti minulosti.“ - Eckhart Tolle
Případ z terapie: Hluboký pocit nepřijetí
Přišla ke mně klientka se silnými pocity osamělosti. Říkala, že nikdo se o ni nezajímá, i když měla kolem sebe spoustu přátel.
Na druhé straně se u ní ukazovala jakási závislost na lidech – nenaplněný pocit přijetí a lásky. Ve vztahu nevěřila, že ji partner může opravdu milovat takovou, jaká je.
Nevydržela na jednom místě a při krizích měla silné nutkání utéct někam pryč, alespoň na čas. Klid, který měla doma, byl pro ni až příliš. Měla pocit, že se nic neděje, že jí život utíká mezi prsty.
V regresní terapii se ukázal hluboký pocit nepřijetí otcem.
Klientka řekla větu, která přesně vystihla její vnitřní svět: „Jak mě může někdo cizí přijímat takovou, jaká jsem, když mě nedokázal přijímat a vnímat vlastní otec?“ Bylo to velmi silné uvědomění.
Když byla dítě, otec na ni přesouval zodpovědnost za péči o rodinu už ve velmi nízkém věku. Byla přetížená, bez podpory, stále „nedostatečná“. Otec byl sám přetížený a nezvládal to – emoce neuměl projevovat, i když ji uvnitř miloval. Nevnímal její potřeby jako dítěte a doma vytvářel mimořádně toxické prostředí.
Po zpracování starých emocí pocit osamělosti zmizel. Klientka si mimo jiné uvědomila, že ten klid, který měla nyní doma, pro ni nebyl bezpečný. Její dětské „bezpečí“ byl totiž chaos – protože tak to měla kdysi. Proto jí dnešní klid připadal prázdný a až nepříjemný. Přestala mít potřebu utíkat a hledat smysl života někde daleko, tam venku.
Dnes se cítí milovaná, vyrovnaná a dokáže opravdu důvěřovat jiným lidem.
Jak dál?
Pokud se i vy dlouhodobě potýkáte s pocitem osamělosti a máte podezření, že za ním stojí nezpracovaná bolest z dětství, neváhejte a napište mi.
Regresní terapie je velmi účinný nástroj pro práci s programy z rané minulosti. Pomáhá nám bezpečně vystopovat původ těchto starých emocí a definitivně je uvolnit. Je skutečně možné přetnout starý kruh a cítit se konečně svobodně. – Kontakt
Pokud vás zajímá, jakým způsobem nás nezpracované programy z dětství ovládají i v dospělosti, můžete si přečíst hlubší informace na Psychologie.cz.
